NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O tomhle obzvlášť hlučném newyorském triu mám poměrně vysoké mínění, a to nejen z toho důvodu, že tak důmyslně zpraseným zvukem kytar nedisponuje jen tak někdo. Od no name joudů, kteří se zhlédli v „Loveless” od MBV, ale nabyli dojmu, že nemusí nic moc umět, aby něco podobného zahráli, je odlišuje schopnost dosadit onomu zvuku jasně střižený a rozpoznatelný materiál. Strojová, odlidštěně nazvučená rytmika se s kytarovými motivy povytahanými ze starých britských kytarovek (nejedná se o přímé vykrádání) kloubí v hlukové nárazy, nikoliv stěny, ale nárazy. Neboť je to celé tak nervózní, klidné a rozpolcené, stejně jako Ackermannovy texty odkopnutého roztržitce.
Na „Worship” se navzdory všeobecnému zklidnění materiálu rozervanost dále prohlubuje. A skladbám znatelná vzdálenost mezi uvolněným brnkáním a zběsilými výpady svědčí. Zachraňuje je totiž od naprosté banality. Proti zdařilé produkci stojí materiál, který v porovnání s předchozími deskami zaostává, schopnější skladby či pasáže jsou ubíjeny balastem. Přesněji řečeno balastem, který by v nějaké korektnější a uhlazené podobě plnil alba britských hitparádových senzací z kategorie JOY DIVISION revival.
Věřím tomu, že by Oliver Ackermann byl schopný nahrát glitchové či noisové album postavené pouze na kytaře a výsledek by neskončil katastrofou. Naopak, třeba bych si ty volnější struktury, pakliže by byly příjemné na poslech, velmi rád poslechl. Vlastně bych vřele bych uvítal cokoliv, co by neobsahovalo skladby jako „Dissolved” (ta by nemusela být tak špatná nebýt toho imbecilně jásavého riffu někde v polovině) nebo skladby... teď fakt nevím, prostě se slily do něčeho, na co se těžko vzpomíná. Vyzkoušejte radší EP, které vyšlo též tenhle rok. Je stejně tak produkčně zajímavé, ale o několik tříd živější.
Ožrala v červenobílém sametu bude pořád ožrala, nikoliv Santa.
5,5 / 10
Oliver Ackermann
- kytara, vokály
JSpace
- bicí
Jono Mofo
- basa
1. Alone
2. You Are The One
3. Mind Control
4. Worship
5. Fear
6. Dissolved
7. Why I Can't Cry Anymore
8. Revenge
9. And I'm Up
10. Slide
11. Leaving Tomorrow
Worship (2012)
Onwards To The Wall (2012)
Exploding Head (2009)
A Place To Bury Strangers (2007)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Dead Oceans
Stopáž: 44:32
Produkce: A PLACE TO BURY STRANGERS
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.